Jarní cesta do Řecka

Kdo má rád přírodu v plném rozkvětu, rozhodně by si neměl nechat ujít Řecko na jaře. Oproti vyprahlému létu je jaro v Řecku nezřídka prokládáno dešťovými přeháňkami. To zaručuje dostatek vláhy, což znamená vlahý vzduch, pučící zeleň a nejrůznější květy, které hrají všemi barvami a omamně voní. Na jaře jsou také velice příjemně chladné noci. Osvěžující spánek i mimo klimatizované prostory je proto zaručený. Teplota moře je sice pro koupání ještě docela chladná, ale to se každý den rapidně mění díky intensivnímu řeckému slunci. Pro individuálního turistu je sama o sobě doba před hlavní sezónou ideální pro pohodové cestování.

Odjezd 13. března, mnozí nad námi kroutí hlavou, ale my doufáme, že jarní počasí v Řecku bude lepší než to středoevropské. Samozřejmě nás po cestě, která nám zabrala zhruba 5 dní (jeden řidič), provázelo ještě vcelku zimní počasí a nechyběly ani sněhové přeháňky. Trasa Rakousko >Maďarsko >Srbsko >Makedonie >Řecko s dálničními poplatky je pohodlná, pro transit v podstatě bez alternativy.

Velkým zpestřením byla dobrodružná jízda v Makedonii po bývalé hlavní silnici z města Veles do města Prilep. Navigace tuto silnici stále vede jako průjezdnou pod číslem R1312. Tato silnice se postupem jízdy stále zužuje, a patří spíš k trasám pro horská kola nebo minimálně offroad trails. Překvapivé pohledy místních obyvatel ještě před výjezdem do kopce (průsmyk ve výšce 1093 mnm) jsme nebrali tak vážně. Brzy jsme ale zjistili, že jízda nebude jen tak jednoduchá. Jarní tání na mnoha místech doslova vymlela už i tak nezpevněnou "silnici", na řadě míst jsme museli provádět úpravy, aby byl (bezpečný) průjezd vůbec možný. Štěstím bylo, že už neležel téměř žádný sníh, a že cestu neblokoval ani jeden spadlý strom. Vzdálenost cca 25Km zabrala několik hodin. Když jsme v pološeru měli za sebou nejvyšší bod, velice se nám ulevilo. To nejobtížnější bylo za námi. Za klášterem sv. Jiří jsme si nabrali vodu z pramene a pokračovali dál k přehradě nesoucí jméno Prilepsko ezero. Tady jsme přenocovali a na druhý den pokračovali přes město Bitola do Řecka. Ještě podotknu, že v Makedonii je dobré natankovat. Ceny jsou zde jednotné a také nižší než v Řecku.

Do Řecka jsme přejížděli přes hraniční přechod Niki, obavy z davů uprchlíků z východu se ukázaly být zcela zbytečné. Nikde ani živáčka, jen celníci a hrozivý hraniční plot opatřený NATO (žiletkovým) ostnatým drátem, nemilosrdně dělící oba státy. Vydali jsme se směrem na Kozani a odtud kousek po dálnici. Do města Ioannina pak po klikaté cestě E92 (Ethniki Odos Trikalon Ioanninon), která nabízí krásné výhledy.

Naší první delší zastávkou byla Sagiáda -poslední řecká obec před hranicí s Albánií.  Za zmínku stojí taverny s rybími specialitami, které navíc nabízejí posezení v příjemné atmosféže zdejšího malého přístavu.

Z klidné a turismem takřka nedotčené obce Sagiáda jsme pokračovali přes rušné přístavní město Igoumenitsa dále na jih. Pobřeží jižně odtud je členité, střídají se zde útesy a pláže, doprovázené kulisou pohoří oblasti Epirus, a nabízí koupání v průzračně čisté vodě. Nacházejí se zde malá řecká letoviska jako Plataria, Sivota, Karavostasi, Amoudia, Loutsa či Ligia, ale také rušnější a turisty žádanější jako např. Parga.

My jsme se zdržovali spíš na místech, kde v tuto dobu v podstatě vůbec žádní turisté nebyli.

Tip: Návštěva pramenů řeky Acheron (cesta podle značek "springs of Acheron") nedaleko vesnice Glyki.

Přes typicky řecké přístavní město Preveza s příjemnou atmosférou jsme se skrz podmořský tunel (zpoplatněný) dostali na pobřeží zálivu Amvrakikos. Česky se překládá snad jako Ambrakijský záliv. V jeho zátokách se nacházejí četné rybí farmy, přesto je na jeho březích možnost pěkného koupání a strávení klidných dní. Vonitsa je malebné městečko na jižním břehu Ambrakijského zálivu s jachtařských přístavem, četnými tavernami a kavárnami, které zvou k příjemnému posezení.

Na severu Ambrakijského zálivu je zajímavostí delta řeky Arahtos, jako i starý maják u rybářského přístavu Alikí.

Tipy: Skvělý sýr Feta ze sýrárny v obci Monastiraki, voda z pramene Korpi, který se nedaleko odtud stáčí do plastových lahví firmou Nestle. Každé pondělí trh ve Vonitse, kde je k dostání všechno možné, ale hlavně ovoce a zelenina za příznivou cenu. Vodopád Agios Varvaros a syrný pramen jižně od vesnice Loutraki.

Od jižního pobřeží Amvrakijského zálivu až po řeku Acheloos se táhne Akarnanické pohoří. Impozantní scenérie hor tyčících se východně od Jónského moře do výšky téměř 1600 m.n.m dominuje obrazu krajiny této oblasti stejně jako hornaté ostrovy Kalamos a Kastos. V této drsné, kamenité a prakticky neúrodné oblasti se daří chovu ovcí a koz. Infrastruktura pro turismus zde není téměř vůbec rozvinutá. Směrníky, turistické stezky, informační tabule apod. tady nenajdete.

Na úpatí hor se pěstují olivovníky a na pobřeží se rozrůstá (kromě turismu) rybářský průmysl. Mnohé farmy okupují tyrkysově průzračné zátoky jónského moře. 

Z městečka Katochi už to není daleko k pobřeží, kde se nachází uzemí rozlehlé laguny Mesolongi (Ethniko Parko Limnothalasson Mesolongiou). Tato přírodní rezervace zahrnuje laguny a mokřady na jihozápadním pobřeží řecké pevniny. Na západě ji hraničí delta řeky Acheloos a na východě řeka Evinos. Blízko pobřeží převládá systém mokřadních ekosystémů, sloužící také k chovu ryb. Dále od pobřeží byly močály v minulosti vydrenážovány systémem kanálů - tato odvodněná plocha slouží zemědělství. Nedaleko Mesolongi se nacházejí saliny, mořskou sůl zde získává v řecku známá společnost Kalas (řecky: ΚΑΛΑΣ).

Město Mesolongi se stalo symbolem řeckého boje za nezávislost proti Osmánské říši ve 20. letech 18. století. Proběhlo zde několik obléhání. V dubnu 1826 přišla převážná většina místního obyvatelstva o život při nezdařeném pokusu o útěk z obléhaného města (Exodus of Mesolongi). Zemřel zde také anglický spisovatel Lord Byron, který jako Filhelén osobně finančně podporoval řecký odboj a byl dokonce (přes vojenskou neznalost) povolán do velení řeckým jednotkám. V roce 1824 však podlehl nákaze malárie. Jeho pomník stojí v Zahradě hrdinů (Garden of Heroes).

Z města vede přes saliny ca 5 km dlouhá silnice do Tourlidy. Zde ústí vodní kanál, kudy připlouvají do Mesolongi rybářské a turistické lodě. Lemují ho typické dřevěné domy na kůlech. Tyto původně rybářské domy slouží dnes rekreaci.

Když se řekne Řecko, jistě se mnohým vybaví odpočinková dovolená, moře, pláže, taverny, řecká hudba a antické památky. Přitom je Řecko poměrně hornatá země, což slibuje daleko víc. Oblast sevozápadního Řecka je vhodná i pro milovníky sportu, turistiky a aktivní dovolené. Kdo nesnese extrémní teploty řeckého léta, utíká se do vysoko ležících vesniček uprostřed přírody.

Pro turistu, který by rád tuto oblast poznal tak, že by ji plynule projel okružní jízdou, to bude složitější. Vesničky jsou totiž roztroušené a nespojuje je prakticky žádná společná silnice. Mnohdy to znamená dojet klikatými cestami na konečnou a vrátit se zase zpět. My jsme se tentokrát toulali spíš mimo turistické tahy, směrem ke státní hranici s Albánií. Vyjímkou byla jen zastávka u kameného mostu na řece Voidomatis, která protéká známou roklí Vikos v Národním parku Vikos-Aoos.

Více informací o této oblasti na stránkách Wikipedie v angličtině ZDE

Naši cestu jsme ukončili u jezera Prespa. Jako při minulé návštěvě Řecka jsme do naší trasy přidali zajížďku k tomuto hraničnímu jezeru. Tentokrát jsme navštívili i rybářskou vesnici Psarades, kde dnes stabilně žije jen několik obyvatel. Vesnice ožívá pouze v letních měsících. Prespanské jezero leží na hranici tří států (Řecka, Albánie a Makedonie) a je propojeno podzemními proudy s jezerem Ohrid.