Litva, Lotyšsko, ale hlavně Estonsko

V červnu tohoto roku jsme navštívili Pobaltské republiky Litvu, Lotyšsko a Estonsko, a byli unešeni krásou přírody, milými lidmi a lidovým stylem.

Vyjížděli jsme za tropických teplot, ale už na území Polska nás překvapila studená fronta. Přesto jsme se na zastávce v oblasti Masurských jezer také koupali. Na nocleh jsme našli idylické stanoviště (pole namiotove "malý lesak") na břehu dlouhého jezera Nidzkie. Malebné místo prakticky bez jiných turistů.

Na východě Polska nás mile překvapilo další malebné místo na stání, opět přímo na břehu menšího jezera u obce Wiżajny nedaleko hranice s Litvou. První zastávka v Litvě bylo bývalé hraniční pásmo, kde se dnes nachází turistická stezka. Dále jsme pokračovali k hraničnímu jezeru Vištytis, které dělí Litvu od ruské enklávy Kaliningradské oblasti. Zvolili jsme cestu podél její hranice. Po zastávce v obci Kudirkos Naumiestis na řece Šešupé, které vevodí barokní kostel Šv. Kryžiaus Atradimo, jsme pokračovali po prašné cestě směrem na sever, k řece Nemunas (Němen). Na této alternativní trase nás 2X kontrolovala Litevská policie. Po krátké zastávce v obci Smalininkai jsme pokračovali podél hraničního pásma až do státní přírodní rezervace Viešvilés. V noci nás překvapila teplota těsně nad bodem mrazu! Po zastávce na vyhlídce nad řekou Němen v parku Rambyno (Rambyno regioninis parkas) jsme doraili až k její deltě, která je přírodní rezervací (Nemuno deltos regioninis parkas). Navštívili jsme město Šiluté a pitoreskní vesnici Minija, kde jsou k vidění staré dřevěné domy, a která má místo ulice vodní cestu - stejnojmennou řeku Minija. Stanoviště jsme našli na břehu jezera Krokų Lanka. Zajímavé místo je také mys Ventė, kde se nachází ornitologická stanice založená v r. 1929.

Kurský záliv (Kuršių marios) od jehož břehu jsou vidět imozantní písečné duny Kurské kosy, je v podstatě laguna, do které se vlévají řeky Němen a Minija. Nemile zde obtěžují houfy krvelačných komárů.

Přes město Klaipeda jsme pokračovali do vnitrozemí a zvolili cestu přes Národní park Žemaitija (Žemaitijos nacionalinis parkas), kde je k vidění lidová architektura, jako i krásná příroda s mnohými jezery - tím největším je jezero Plateliju. Odtud naše cesta pokračovala směrem do Lotyšska.

Území Lotyšska jsme využili jen pro transit. Po zastávce na panství Jaunaces jsme pokračovali přes hlavní město Riga dále na sever, a během jednoho dne přejeli i hranici s Estonskem, které nás přivítalo nevlídným větrným a deštivým počasím.

První oblastí se kterou jsme se seznámili, byl Národní park Soomaa, který je pověstný svým tzv. pátým ročním obdobím. Na jaře je totiž jeho území zaplavováno tajícím sněhem a vydatnými dešti. V tomto čase je jediným dopravním prostředkem loďka. Ta tradiční se jmenuje haabja. Je vydlabaná z kmene stromu, a připomíná indiánskou kánoe.

Doslova nás unesla krása zdejší přírody. Tento Národní park je charakteristický nedotčenou přírodou, bažinami, mokřinami a rašeliništi, ve kterých se nacházejí temně modrá jezera, říčkami klikatícími se luční krajinou, a lesy. Některými krásnými úseky vedou dřevěné chodníčky, po kterých se turista může suchou nohou vydat na obchůzku. V rašelinových jezírkách je také možné se vykoupat. Doporučuji ta v části Kuresoo (stezka Hüpassaare), nedaleko od domu, kde žil estonský skladatel Mart Saar. Také další stezky jsou zajímavé: Tõramaa začínající u turistického infocentra Národního parku popisuje bobří život. Riisa vede přes otevřené rašeliniště a četná jezírka.

Z Národního parku Soomaa jsme pokračovali do přístavního města (městečka) Pärnu ležícího na stejnojmenné řece. Pärnu je estonským hlavním letním letoviskem. V jeho malebném historickém centru se nacházejí četné restaurace, kavárny a obchůdky se zajímavým zbožím. Dlouhá písečná pláž láká ke koupápní, pokud ovšem není - jako v našem případě - větrno, chladno a deštivo. Nacházejí se zde ale také lázeňská zařízení, takže je možné Pärnu navštívit i mimo letní sezónu. Pärnu má příjemnou atmosféru a rozhodně stojí za návštěvu.

Západní Estonsko je charakteristické pobřežím lemovaným rákosím a pobřežními loukami, na kterých se pase dobytek (je zde k vidění také odolné plemeno Skotský náhorní skot neboli highland cattle), poloslanými mokřinami, na kterých hnízdí ptactvo, a tradiční lidovou architekturou. Národní park Matsalu rozléhající se okolo zátoky Matsalu je jedním z největších a nejdůležitějších zastávek pro stěhovavé ptactvo. Na jaře, kdy se voda řeky Kasari (Kasari jõgi) rozlévá na přilehlé louky, prý toto území navštíví přes dva miliony ptáků. Zajímavou zastávkou byl kopec  Salavere, ve kterém se nachází údajně léčivý pramen. Při jízdě územím NP Matsalu jsme viděli četné venkovské domy, které byly skoro jako ze skanzenu. Navštívili jsme rozhlednu v Keemu a Haeske, odkud je hezký výhled do okolí, infocentrum NP Matsalu v bývalém panském domě v  Penijõe a v klidu prospali Svatojánskou noc...Dalšími zastávkami byl mys Puise, kde neuvěřitelně foukalo, starý evangelicko-luteránský kostel sv. Máří Magdalény (Ridala Püha Maarja-Magdaleena kogudus), kde na nás doslova dýchala historie, a pobřeží jižně od přístavu Rohuküla. Navštívili jsme také malebné lázeňské město Haapsalu, které je známé zříceninou biskupského hradu ze 13. století. Procházka po zrekonstruované promenádě jistě stojí za zmínku. Je tu k vidění např. krásná lázeňská budova, ve které se v současnosti nachází stylová kavárna. V Haapsalu je také zajímavé železniční museum s venkovní expozicí.

Na severu Estonska se nachází nejen jeho hlavní město Tallin, které každopádně stojí za návštěvu, ale také nevšední Národní park Lahemaa (Lahemaa rahvuspark) Ten je největším a nejstarším Národním parkem Estonska. Jeho nejzápadnějším poloostrovem je Juminda nina. Smutně ho proslavily události II. světové války. Na tomto strategicky významném místě se totiž nacházelo německé minové pole. V srpnu 1941 způsobilo ve spojení s ostřelováním německým letectvem a pobřežními bateriemi sovětským lodím velké ztráty. Bylo tak potopeno několik nákladních lodí, torpédoborců, ponorek i eskortních plavidel. Dnes se zde nachází památník padlým.

Stanoviště na nocleh jsme našli nedaleko majáku a následně pokračovali směrem na druhý poloostrov NP Lahemaa Pärispea. Neobyčejně malebné místo je mys Purekkari neem, který je nejsevernějším místem estonské pevniny. Zde jsme strávili hned několik dní a mohli tak vychutnávat atmosféru tohoto vyjímečného místa.

Odtud naše cesta vedla na známý poloostrov Käsmu, kde se nachází turisty oblíbené pobřežní městečko Käsmu. Vede od něho přírodní stezka podél severní části pobřeží poloostrova. Přes obec Võsu jsme jeli na jih a navštívili zrekonstruované panství Palmse, které je jedním ze tří nacházejících se na území NP Lahemaa. Zpět na pobřeží jsme navštívili malebnou vesničku Altja a stanoviště našli na liduprázdném místě přímo na pobřeží Mustoja. Poslední zastávkou na území NP Lahemaa bylo pobřeží nazápad od obce Vainupea. Od majáku jsme se vydali na několikakilometrovou vycházku vedoucí až tajemně působícím lesem nedaleko přírodní rezervace Vainupea sihtkaitsevöönd. Na pobřeží opět krásně vynikaly květy Svraskalých růží (Rosa rugosa).

Z NP Lahemaa jsme pokračovali na východ a dále na jih k ženskému ortodoxnímu  kláštěru Pühtitsa v Kuremäe. Byl založen roku 1891 a je jediným svého druhu v Estonsku. Vyjímečností je pramen "svaté vody", který se nachází pod kopcem, na kterém klášter stojí. V pohanských dobách se zde nacházelo obětiště. Dnes je možné zde nabrat vodu, jíž se přikládá léčivá síla, a také se rituálně ponořit (a očistit) do k tomu účelu vystavěné vodní nádrže.

Po nocování na stanovišti u jezera Konsu jsme vyrazili k pátému největšímu jezeru v Evropě Čudskému jezeru (estonsky Peipsi järv, rusky: Чудское озеро). Toto obrovské sladkovodní jezero má na severu pěkné písečné pláže, které velice evokují mořskou pláž. Skvěle nám vyšlo počasí a těch pár opravdu letních dní jsme mohli strávit příjemným koupáním. Na jihozápadním pobřeží se nachází oblast, kde dodnes žijí ortodoxští starověrci, kteří byli v minulosti pronásledováni pro svou víru. V obci Kolkja jsme zavítali do musea starověrců (Kolkja vanusuliste museum). Odtud dále přes přírodní rezervaci -Suursoo podél toku řeky Emajõe až do druhého největšího města Estonska Tartu. V tomto malebném kulturním centru Estonska se nachází např. nejstarší a nejznámější estonská univerzita, kostel sv. Jana, krásná budova radnice z 18. století, zřícenina katedrály a náměstí se známou sochou líbajícíh se studentů. Městem teče řeka Emajõe, podél které vede upravená cyklostezka. Naší poslední destinací v Estonsku byl Národní park Karula. Malebný kopcovitý terén byl v prehistorii utvořen nepravidelným táním ledu. Krajina tvořená hustými lesy, mokřinami, močály a loukami působí v mnohých částech (jako ostatně i v ostatních Národních parcích Estonska) nedotčeně. Nacházejí se zde také mnohá jezera, největším je Ähijärve. My jsme nocovali u menšího jezera Ubajärv uprostřed liduprázdné přírody. Nechybělo samozřejmě ani koupání - krása!

Popis poslední části cesty Pobaltím zatím NENÍ...