Cesta do Galície

Neuvěřitelně krásná modrozelená barva moře, jemný bílý písek na četných plážích, nádherná panorama pobřežních útesů, působivé scenérie odlivu, ústí četných řek či balvany opracované příbojem atlantického oceánu. To všechno je Galície. Přírodní obraz jejího pobřeží je mnohdy prostě úchvatný. Počasí dokáže překvapit rychlými změnami, často i o víc než 10 stupňů za den. Pokud přijde od moře mlha, je třeba počítat s prudkým ochlazením. A pokud se přiženou mraky, nemusí to být jen krátká přeháňka, a třeba i v srpnu! O zásoby pitné vody během cesty Galícií není nouze, lahodná voda z pramene se dá najít skoro všude.

Více turistických informací o Galícii na web. stránkách (anglicky) ZDE

Odjezd z německé metropole za tropických teplot, noční přejezd přes Bavorsko a Bádensko-Württembersko. Přes Freiburg do Francie.

Volíme trasu na jih směr Clermont-Ferrand. Výhodou je dlouhý nezpoplatněný dálniční úsek přes území Massif Central. Nedaleko Aumont Aubrac sjíždíme z dálnice a projíždíme působivou krajinu oblasti Aubrac. Zastavujeme u vodopádu Cascade de Déroc, a v malebné vesničce Nasbinals (na Svatojakubské cestě) čepujeme vodu z pramene. Místo na nocleh nacházíme u přehrady Aubrac. Drsná krajina připomínající prérii se nachází jihozápadně od Centrálního masivu v nadmořské výšce přes 1000m. To vysvětluje na srpen poměrně nízké teploty vzduchu.

Další den pokračujeme dál na jih. Projíždíme pěkná městečka Saint-Côme-d'Olt a Espalion. Za městem Réalmont příjemná zastávka u řeky Dadou. Cílem dnešního dne je přehrada Laprade-Basse v pohoří Montagne Noire.

Za městem Carcasonne projíždíme krajinu s četnými vinohrady a malebnými vesnicemi směrem na Quillan - historické podhorské městečko na řece L'Aude.

Odtud na jih - stále podél řeky L'Aude - se nachází soutěska Gorges de Saint Georges. Odtud se naše cesta velmi klikatí. Po ca 35 km serpentýn (vzdálenost vzdušnou čarou poloviční) děláme přestávku nad přehradou u obce Puyvalador. Poté stále hornatým terénem přes výškový bod 1714 m. Horská střediska Mont Louis a Font Romeu necháváme rychle za sebou a dostáváme se do Španělska.

Podél řeky El Segre jedeme po silnici N260 směr západ. Za La Seu d'Urgell opět serpentýnami přes průsmyk Port del Cantó ve výšce 1720 m do následujícího údolí řeky Noguera Pallaresa. Od obce Sort až po La Pobla de Segur vede silnice krásnou přírodou s horami po obou stranách, stále podél řeky, kde je také možnost parkování (a dokonce i možnost dotankovat vodu přímo z pramene). To platí také pro parkoviště u silnice C13 Pared De Les Bagasses Tatradets. Zajímavostí jsou supi, kterých je v této oblasti nepočítaně.

Protože s přívěsem nejsou serpentýny nahoru (a hlavně dolů) nic moc příjemného, volíme trasu mimo hory a poměrně rychle je necháváme za sebou. Přejíždíme Huescu a pokračujeme směr severozápad. Denní štreka poměrně dlouhá a díky horkému letnímu počasí také dost únavná. Kvečeru míjíme působivý skalní útvar Mallos de Riglos a po té užíváme klidu u přehrady Embalse de La Peña.

V obci Puenta la Reina se napojujeme na trasu svatojakubské cesty. Po nucené  pause (několik dní) v městě Logroňo způsobené technickými problémy pokračujeme rychle přes vnitrozemí Španělska do Galície (trasa bez poplatků: N120> Burgos> Léon> Astorga> NVI> Ponferada> Lugo> Baamonde> N634> Vilalba> 540> Viveiro).

Naší první zastávkou na pobřeží Galície bylo rybářské městečko Viveiro na ústí stejnojmenné řeky do Biskajského zálivu.

Dál vedla naše cesta ke krásné pláži Playa de Xilloy, a přes přímořské městečko O Vicedo na klidnou pláž Arealonga. Odtud je to jen kousek k deltě řeky Sor a po turistické stezce k malebnému rybářskému městečku Porto do Barqueiro. Delší pausu jsme si dopřáli u rybářského městečka Porto de Bares nedaleko mysu Cabo Estaca de Bares. To místo jsme našli docela náhodou a jsme tomu moc rádi! Také zde není nouze o skvělou pitnou vodu a kdo bude mít štěstí, zastihne také pilného pekaře, který do vesnice denně dováží čerstvé pečivo.

Protože se počasí změnilo v náš neprospěch, jedeme až do druhého největšího města Galície A Coruña (La Coruña). Toto rušné přístavní město je důležité průmyslové a rybářské centrum. Nacházejí se zde četné historické památky jako např. nejstarší funkční římský maják Torre de Hércules (Herkulova věž), městské domy u starého přístavu, radnice s náměstím, kapitulní kostel p. Marie, nejstarší kostel města Ingesa de Santiago, pevnost sv. Antonína (Castillo de San Anton) nebo krásné budovy v secesním stylu.

Od pobřeží západně od La Coruña jsme si slibovali hodně. Můžou za to označení v mapách, která ovšem neodpovídají skutečnosti. Pobřeží doslova zkažené přítomností průmyslu, necitilivě -a jakoby bez jakéhokoli ohledu na přírodu- zastavěné ohavnými budovami a halami skladů. Opěvovaná pláž Barraňán rozhodně potěší surfaře, ne tak moc ty, kdo hledají malebnou kulisu pobřeží.

Městečko Caión vystavěné na skále nad pobřežím je působivé a zajímavé hlavně z dálky, když není možné rozeznat ošklivé novostavby. Blízká pláž (Salseiras de Caracoleiro) a nově zřízená turistická stezka ovšem rozhodně stojí za zastávku. Odtud jsme zvolili trasu po nezpevněné pobřežní cestě.

Když jsme později odbočili ze silnice 552 směrem na Ponteceso a pokračovali podle směrníků k pláži Balarés, byli jsme nakonec nadšení ideálním místem na parkování. Také zde nás mile překvapily sprchy na pláži a lesík s místy na grilování a posezení.

Podél pobřeží jedeme dál na jihozápad. Míjíme krásnou pláž Playa de Traba a za městečkěm Ponte do Porto směřujeme na Camariñas. Tato oblast je pověstná rybolovem, jako i produkcí mořských plodů. V dřívějších dobách zde lidé žili také z lovu velryb. Za zastávku stojí delta řeky Porto (Ría do Porto) i zátoka Ensenada da Basa a samozřejmě i typické rybářské městečko Camariñas.

Úchvatná je cesta podél "smrtelného" pobřeží Costa da Morte (Costa de la Muerte), kterou jsme jeli od mysu Cabo Vilán, na kterém vévodí maják Faro de Cabo Vilán, po vesnici Santa Mariňa. Vnitrozemím zpět k obci Ponte do Porto s příjemnou klidnou atmosférou a starým mostem.

Více o pobřeží Costa da Morte ZDE

Od krásné pláže Play de Lago to už není daleko k mysu Punta da Barca a přístavnímu městečku Muxía, které je známým mariánským poutním místem. Kostel  Santuario da Nosa Señora da Barca (nebo také Santuario da Virxe da Barca) vévodí mysu da Barca. Podle legendy se zde zjevila P.Maria, která na toto místo připlula v kamenné bárce (a taková loď nešla hned ke dnu???). Obrovské zaoblené balvany dávají tomuto mysu své kouzlo. Dříve to bylo údajně posvátné místo Keltů.

Nad nedalekou pláží Lourido se nedá přehlédnout obří stavební projekt Parador de Muxía, jehož součástí má být také golfové hřiště. Problémem se zdá být jeho realizace. V době naší cesty se zde nepracovalo. Hotelový komplex má pomoct rozvoji turismu v této oblasti, ale zatím jen hyzdí jinak nedotčenou přírodu. 

Po silnici vedoucí podél pobřeží se dostáváme k mysu Touriñán. Ten rozhodně stojí za zajížďku, možná už proto, že není tak hojně vyhledáván turisty, přestože leží západněji než Fisterra. Po krátké zástávce v Lires (Santo Estevo de Lires) pokračujeme podél pobřeží k pláži Praia do Rostro. Toto místo je ideální pro milovníky přírody. Scenérie zátoky s ca 2 km dlouhou písečnou pláží je jako ze sna.

Nad útesy vede turistická stezka, která nabízí úžasné pohledy.

Další zastávkou byl samotný mys Cabo Fisterra (Cabo de Finisterre). Název pochází od pojmu "konec světa". Pro mnohé poutníky je také koncem (přídavkem) Svatojakubské pouti. Bylo prý zvykem, že poutníci kteří došli až k mysu Fisterra, na konci cesty spálili své věci, aby tak mohli "začít nový život". Hned u silnice vedoucí k majáku se nachází pramen pitné vody. Na mysu lze parkovat (s výhledem).

Z mysu Cabo Fisterra jsme pokračovali podél pobřeží Galície směrem na jih. Byli jsme se podívat na vodopád Ézaro (řeka Xallas) a potom jsme ze silnice 550 odbočili k pláži Boca do Rio. Toto místo je velice působivé a svým vzhledem připomíná Skandinávii. Přilehlá pláž Carnota je neuvěřitelně dlouhá a za odlivu také neuvěřitelně široká. Za výběžkem Monte Louro se nachází zátoka Ría de Muros e Noia. Samotný Muros je svou polohou dobře chráněn proti nevlídnému západnímu větru. Tomuto malebnému poklidnému městečku dominuje přístav. Rybářský průmysl je v této oblasti hlavním zdrojem příjmů.

Santiago de Compostela patří k nejznámějším poutním místům na světě. Už od 9. století kdy zde byl objeven hrob apoštola Jakuba, sem putují davy poutníků. V současné době je svatojakubská cesta velmi oblíbená mezi národnostmi celého světa. Na poutníka, který zdolal jen vzdálenost z parkoviště ke katedrále, udělala velký dojem. Možná už jen díky všudypřítomnosti těch "opravdových" poutníků, ze kterých radost z úspěšného zdolání cesty doslova sálá, a taky atmosféře tohoto výjimečného místa. Není divu, že celé staré město patří k památkám UNESCO.

Zpět v blízkosti pobřeží projíždíme poloostrov Barbanza. Parkujeme nedaleko obce Basoňas, hned za nízkými dunami dlouhé pásečné pláže. Slyšet je příboj Atlantiku a v pozadí vidět kulisu hor Serra da Baranza. Přes mys Corrubedo se dostáváme na území přírodního parku - celým jménem - Complexo dunar de Corrubedo e lagoas de Carregal e Vixán. Místo pro milovníky přírody, nejnavštěvovanější přírodní rezervace v Galícii tvořená dunami a lagunami, kde hnízdí četné druhy ptactva.

Poloostrov Morrazo je zajímavý svou západní částí - Costa da Vela. Odtud je nadohled souostroví Illas Cíes. Za zmínku rozhodně stojí majáky Faro de Punta Robaleira a Faro de Cabo Home, stejně jako pláže Melide, Negra a Barra.

Město Cangas (také Cangas do Morrazo) je tak nějak typicky místní. Kdo chce zažít atmosféru "normálního" přímořského města v Galícii, má zde možnost. Nechybí samozřejmě ani rušná tržnice s bohatou nabídkou čerstvých ryb a jiných pochutin.

Přes města Vigo a Baiona jsme dorazili k mysu Cabo Silleiro, kde začíná poslední úsek pobřeží před hranicí s Portugalskem. Posledním městem na pobřeží Galície je A Guarda (La Guardia). Toto přístavní městečko známé pro své čerstvé langusty a  rybí speciality leží severně od vyvýšeniny Monte De Santa Tegra. Zde se necházejí zbytky keltského sídliště - přesněji snad hradiště - Castro de Santa Tegra (španělsky Tecla). Tehdejší obyvatelé patří ke kultuře Cultura Castrexa (česky kultura hradišť). Jméno je odvozeno od latinského castrum (opevnění). Tato skupina žila na území dnešní Galície od doby bronzové až po příchod Římské říše.

Na kopci (na hoře) se nachází také poutní kostelík sv. Tekly a křížová cesta. Zhora je úžasný výhled. Přestože je nadmořská výška jen něco málo přes 300m, je to trochu jako z letadla.

Přes obec Goián jsme pokračovali směrem na Tui a odtud jsme se vydali do Portugalska...Více ZDE