Po vcelku rychlé jízdě na západ jsme již následující dny mohli obdivovat zajímavé pobřeží Normandie. První noc jsme byli v nefrancouzsky znějící obci Brighton, kam dosahuje hranice přírodní rezervace Réserve Naturelle de la Baie de Somme. Toto působivé pobřeží nedaleko Somské zátoky však nemám doloženo žádným obrázkem...

Protože naším hlavním cílem byla Bretaň, cestu Normandií jsme vzali docela zkrátka. Určitě se ovšem v Noramndii dá strávit celá dovolená. Za zmínku stojí i přímořská letoviska Honfleur, Trouville-sur-Mer a Deanville, kde jsou k vidění četné staré domy a lázeňské vily. I když jsme jimi jen projížděli, stačilo to k tomu, aby v nás zanechala dojem. Snad někdy příště (a lépe bez přívěsu, kvůli lepší možnosti parkování.).

Naše cesta vedla samozřejmě také přes horu sv. Michala - Mont St. Michel. Prohlídku jsme si nenechali ujít. Posledním úsekem cesty - když jsme museli pokračovat bez našich jízdních kol - jsme se nenechali odradit a za pěkného počasí jsme tak mohli vychutnávat pomalu se přibližující druhou nejnavštěvovanější památku Francie. Méně zdatní mohou využít bezplatnou kyvadlovou dopravu. Nová vyhlídková terasa nabízí návštěvníkům přímý pohled na opatství, a tak jsme mohli ještě ten večer vychutnávat atmosféru této posvátně působící hory a pozorovat měnící se barvy po západu slunce.

Další den jsme se přehoupli na území Bretaně. Jako první jsme navštívili Dinan. Prohlídka tohoto historického městečka rozhodně stojí za zastávku. Dále jsme pokračovali směrem na pobřeží, k mysu Cap Fréhel. 3X jsme nocovali v rozlehlém kempu Municipal Du pont de L'Etang přímo nad mořem a rozhodně jsme mohli zůstat i déle. Výlet k samému mysu Fréhel byl krásný. Zaparkovali jsme podél silnice vedoucí k majáku, blízko turistické stezky vlnící se vřesovištěm nad útesy. Počasí, které se nejdřív nezdálo moc přívětivé, se začalo měnit, a tak jsme během chvilky mohli vychutnávat nádherné barvy moře, skal a vřesu za svitu slunce. Opravdu krásné místo. Další den jsme přejížděli směrem k Île-Grande. Po cestě jsme se zastavili u opatství Abbaye de Beauport. Moc hezké, i když objekt působí docela opuštěně.

Pobyt na ostrůvku Île-Grande patří k vrcholům naší cesty po Bretani. Stáli jsme v docela obyčejném kempu municipal Du Dourlin a kdyby ho po 6ti dnech nezavírali, stojíme tam s naším přívěsem možná ještě dnes...Krásné místo, divoké pobřeží, ostrůvky, loďky, chov ústřic, hledači mušlí, působivý příliv/odliv, vítr, vlny, to všechno tady bylo. Jeden den jsme si také udělali výlet na známe růžové pobřeží  Côte de Granit Rose tvořené žulou růžové barvy. Spolu s ostatními návštěvníky jsme se z obce Ploumana'ch vydali po tzv. celnické stezce vedoucí kolem žulových balvanů po pobřeží.

Když nás tedy "vystěhovali" z kempu Du Dourlin, pokračovali jsme dále na západ. Přejeli jsme přes obce St.Michel en Greves, Plestin-les-Greves, Locquirec (tady byla možnost kempování hned u moře), Plougasnou, až k výběžku Primel-Trigastel, který patří k nejzápadnějšímu úseku bretaňskému pobřeží Finistere. Tady se opět ukázalo, že se krása pobřeží s nevlídným počasím ještě umocňuje. Našli jsme si pěkné místo v kempu De la Mer s výhledem na moře, a i přes deštivé počasí jsme prošli blízké okolí. Za zmínku stojí rozlehlá a ten den liduprázdná písečná pláž, ale i útesy nad mořem. Za pěkného počasí bychom jistě podnikli i výšlap až k samotnému mysu Pointe de Primel. Další den jsme ovšem pokračovali dále a naplánovali si prohlídku  farních dvorů. Vybrali jsme si tyto: Saint-Thégonnec, Guimiliau (ten na mě svou polohou trochu v ústranní, klidem a varhanní hudbou zapůsobil nejvíce) a Lampaul-Guimiliau. Farní dvůr (fr. enclos paroissial)  je bretaňský architektonický celek tvořený vítězným obloukem, kostelem, kalvárií, kostnicí a hřbitovem. Toto typické seskupení, ukázku zámožného postavení církevních obcí ale i umění tehdejšího kamenictví, se vyskytuje pouze v Bretani. Zajímavý je kontrast šedé barvy zvenčí (kamenné sochy kalvárie, zdi kostela či vítězný oblouk) a pestrobarevné pastelové barvy zdobící interiéry kostelů. Dřevěné sochy a oltáře působí někdy až kýčovitým dojmem.

Na poloostrově Crozon by bylo možné strávit jistě celou dovolenou. jeho členité pobřeží, typická bretoňská krajina a krásná příroda lákají k objevování. My jsme díky časovému rozvržení pobyt omezili na přejezd přes nový most Pont de Térénez a jedno přenocování na jižním pobřeží (Plage de Trez Bellec)  nedaleko Telgruc-sur-Mer. Stáli jsme s přívěsem zadarmo na parkovišti hned u moře. Vede tudy sice i silnice, ale provoz na ní je v noci minimální, a proto je slyšet i hučení moře. Krásné pobřeží s kopci, kde si přijdou na své nejen turisti, ale i cyklisti.

Během další cesty směrem na jih jsme se zastavili v malebném městečku Locronan, které se může pyšnit tím, že patří k obcím s kulturně-turistickým vyznamenáním Les plus beaux villages de France = nejkrásnější vesnice Francie. Jádro starého městečka tvoří renesanční kamenné domy, které dodnes připomínají zámožnost tehdejších tkalců a obchodníků s plachtami. Také přístavní město Douarnenez má co dělat s mořeplavbou. Zde totiž kotvily lodě už za doby římanů a během staletí se z města stal významný rybářský přístav, který se začátkem 20. století dostal na vedoucí místo v produkci konzervovaných sardinek. Za odlivu se dá dojít i na přilehlý ostrůvek Tristan.

Tím jsme se posunuli zase o kousek dál - na poloostrov Cap Sizun, který končí nejzápadnějším výběžkem Francie, mysem Pointe du Raz. V nevelkém kempu Pors Peron jsme strávili pár hezkých dní. Přilehlé pobřeží je členité a střídají se zde útesy s písečnými plážemi. Nad pobřežím vede turistická stezka a procházka po ní opravdu stojí za to, protože nabízí krásné výhledy! Výlet k samotnému Pointe du Raz jsme podnikli v den, kdy bylo zataženo. Doufala jsem v silný vítr, aby vlny bouřlivě narážely o pobřeží, ale nakonec jsem byla ráda, že byl jen mírný vítr, protože i tak bylo na mysu nevlídně. Za zmínku stojí ještě před samotným Pointe du Raz (jehož atmosféra je turismem bohužel trochu zkažená) zastávka na mysu Pointe du Van, jehož jméno často nikde nefiguruje, ale myslím že by mělo. Pokud chcete zažít nerušenou přírodu, typickou atmosféru Bretaně a jen málo návštěvníků, rozhodně se tam vydejte. Silnice vede až k parkovišti, které je narozdíl od toho u Pointe du Raz neplacené.

Poslední dny na bretaňském pobřeží jsme prožili trochu nešťastně na poloostrově Quiberon. Tuto destinaci příště vynecháme, nenadchla nás. Sice jsme v kempu de Penthièvre stáli s výhledem přímo na moře, ale i tak jsme nadšení nebyli. Navíc jsme zde zažili vichřici, při které se náš přívěs znatelně otřásal. Úplně posledním zážitkem z Bretaně je návštěva megalitických nalezišť u obce Carnac. Dodnes je záhadou, za jakým účelem tehdejší obyvatelé (a nebyli to ani Keltové, ale národ, který žil na území Bretně ještě mnohem dřív) tato seskupení velkých kamenů vytvořili.

Závěr: Bretaň jistě tak rychle nezevšední. Zpětně je jasné, že je tady "materiál" na několik dalších poznávacích cest. Zážitky jsou intensivní, hluboké, docela melancholické a možná i sentimentální, ale to k Bretani nejspíš tak nějak patří...